Choď na obsah Choď na menu
 


Strážce plamene

26. 10. 2008

Strážce plamene

 

  

 Obrázok

 „Přeci nebudeš žít do konce života jako poustevník! Vzpamatuj se Siriusi! Jsou to čtyři roky, musíš se vzchopit! Opravdu si myslíš, že by Maggie viděla ráda, jak se uzavíráš před světem a nejsi schopný opět milovat?“

 

„Harry, mlč! Tohle není tvá starost a nechci se na toto téma více bavit.“

 

„Poslyš Siriusi, ale Harry má pravdu, takhle se zničíš! Jsme přátelé už spousty let a nikdy jsem tě neviděl v takovém stavu.“

 

„Remusi, ty…“ Sirius nedomluvil, protože se Harry opět ujal slova.

 

„Podívej se na toto, dala mi to Lenka. Vím, že je trochu zvláštní a její kontakty nejsou zrovna kdovíjaké, většina lidí, se kterými se stýká, jsou stejně zvláštní jako ona, ale třeba na tom něco bude.“ Harry podával Siriusovy papírek, který si jej bral s podezřívavým výrazem.

 

„To nemyslíš vážně Harry?! Ty mi dáváš adresu nějaké šarlatánky?“ už se chystal papírek zmuchlat a zahodit, když ho Harry zadržel.

 

„Hele Siriusi, Lenka se mi zapřísáhla, že to není žádná Trelawneyová, byla u ní už mockrát, a i kdyby nestála za nic, alespoň to zkus. Prosím, kvůli mně, co ti to udělá? Sedneš si tam a ona ti řekne tvůj osud, co tě čeká.“ Sirius se už nadechoval k nějaké peprné odpovědi, když dovnitř vtrhl Snape.

 

„Ale, ale, to je radosti, skoro jako bych viděl pospolu vaši celou zkrachovalou bandu, jen s malým rozdílem.“ svá impertinentní slova doplnil typickým posměšným úšklebkem, Sirius mezitím v rychlosti schoval papírek s kontaktem mezi své pracovní věci.

„Star Potter, vlkodlak Lupin a prašivý pes Black, už chybí jenom ten malý červ, že? A copak jsem to slyšel Blacku? Ty se chystáš na výklad z čajových lístků nebo podobnou zhovadilost? A to jsem si myslel, že hlouběji už klesnout nemůžeš, asi jsem se zmýlil!“ další posměšný úšklebek se mihnul na obličeji mistra lektvarů a zástupce ředitelky v jednom. Během jeho proslovu se Sirius Black postavil na nohy, a kdyby ho Harry a Remus nedrželi, asi by na něj už dávno skočil.

 

„Škoda, že tu není Minerva, tentokrát by mi musela dát jistě za pravdu, ten šílený lesk v tvých očích je nepřehlédnutelný!“

 

„Srabusi, to já se divím Minervě, že tě tady nechala po tom všem, co jsi udělal. Věrný poskok Voldemorta a vrah Brumbála, někdy mívám pocit, že jsi na ni musel použit matoucí kouzlo.“ s radostí se díval, jak se Snapeův obličej stahuje do nepříčetného výrazu.

„Jako smrtijed jsi tyto taktiky jistě vypiloval k naprosté dokonalosti nebo ne snad?“ teď se pro změnu uškliboval Sirius.

 

„Blacku, ty zavšivený bastarde, dej si na mě pozor! Nezapomeň, že jsem učitel lektvarů!“ nebezpečně se mu zalesklo v očích.

 

„Vyhrožuješ mi snad? Aby ses nedivil, až budeš jednou šmírovat na chodbách po nocích a přitom tě někdo uhryze do toho tvého smrtijedského zadku, Srabusi!“ teď už se Siriusovi podařilo vytrhnout ze sevření a oba naráz vytáhli hůlky, míříc při tom na sebe.

„Pánové, neruším?“ ve dveřích se právě objevila ředitelka, rty měla pevně stažené do úzké linky a Harry měl dojem, že kdyby mohla, napaří jim oběma trest a strhne po několika bodech.

„Vás jsem právě hledala Severusi, potřebovala jsem si s vámi promluvit, a jak vidím, rozhovorem strávíme daleko více času! A vás Siriusi, budu čekat po večeři.“ tázavě se obrátila na svého zástupce a zmizela, Snape ji okamžitě následoval, přičemž stihnul na Blacka vrhnout ještě jeden zlostný pohled.

 

 

Školní rok uplynul jako voda, někteří učitelé se balili na prázdniny a jiní zůstávali na škole. Jedním z profesorů co opouštěli školu, byl i Black. Ten si právě dělal pořádek na svém stole, když mu z desek vypadl malý pokrčený papírek. Se zaujetím na něj pohlédl, když mu svitlo. Chtěl jej zahodit a už se k tomu i chystal, když si to na poslední chvíli rozmyslel a schoval jej do kapsy.

„No co, třeba se budu nudit a z legrace to vyzkouším, zahodit to můžu vždy!“

 

„Trpíš samomluvou Tichošlápku?“ to se neslyšně ve dveřích objevil Remus a usmíval se od ucha k uchu.

„Jdu ti popřát pěkné prázdniny, já už odtud mizím. Jdu rovnou za Marien, nemůžu se dočkat, až je obě uvidím!“

 

„To chápu, pozdravuj je ode mě! A už jste té maličké vymysleli jméno?“ Sirius měl upřímnou radost, že je jeho kamarád tak šťastný. K jeho dokonalému štěstí už chybělo jen dítě a to se narodilo minulou noc, od té doby mu nikdo nesmazal z tváře úsměv.

 

„Ještě ne, ale máme pár variant, jen se rozhodnout. Doufám, že jsi nezapomněl na křtiny, které budou během srpna!“ Remus tázavě zvedl obočí a čekal na odpověď.

 

„Jako její budoucí kmotr? To určitě ne! A už máte vybranou kmotru?“

 

„Nejlepší by bylo, aby ses o ni postaral ty. Víš přeci, že kdyby se rodičům něco stalo, kmotrové přebírají zodpovědnost, takže je ideální nějaký pár.“ tajemně se pousmál na svého kamaráda a šibalsky mrknul.

„Věřím, že to pominutí smyslů je krátkodobé a na základě té šťastné události!“ při výrazu, který Sirius na své tváři vykouzlil, Remus jen svěsil ramena, rozloučil se a odešel.

 

Sirius trávil prvních pár dní v domě na Grimmauldově náměstí č. 12, jak jen to tu nenáviděl! Všechny špatné vzpomínky byly rázem zpět, dům byl skrz na skrz prolezlý černou magií a jeho matka věčně vřískala z obrazu jako pominutá. Měl sice ještě jeden dům, ale tam viděl všude svou milovanou Maggie. Únosnější pro něj byl pobyt na těch pár dní v roce tady v tomto domě a pak, většinu prázdnin po její smrti stejně trávil na horách, kde měl v lese malou chatku. Než mohl odjet, musel však zařídit ještě několik neodkladných věcí a ve chvílích volna byl znuděný k smrti. Jednoho odpoledne, se rozhodl zajít jen tak pro rozptýlení k té šarlatánce, jak si ji pro sebe okamžitě pojmenoval. Chvíli bloudil po okolí, když konečně našel dům, který hledal. Zaklepal na dveře a čekal.

Otevřela mu postarší čarodějka, i přes Harryho ujištění čekal nějakou bláznivku podobnou Trelawneyové, ale tato vypadala na první pohled úplně normálně.

 

„Dobrý den, já jsem…“ Sirius nestačil dopovědět, když mu žena skočila do řeči.

„Nemusíte mi říkat své jméno, vím kdo jste a už jsem vás čekala.“ přívětivě se na něj usmála, přičemž ho vedla do svého obydlí, Sirius se na ní jen podezřívavě podíval a vstoupil.

 

Laura Atkinson, tak se žena jmenovala, vedla Siriuse asi polovinou domu, než se zastavila před dveřmi, do kterých ho zatlačila, nabídla mu židli a odběhla pro něco k pití. Sirius si zatím celý pokoj zvědavě prohlížel, čekal něco výstředního, ale i zde se spletl. Pokoj byl úplně normální, obyčejný nábytek, křesla, stůl, na něm nenápadná krabička a uprostřed se vyjímala křišťálová koule.

Navzdory svému postoji k věštění byl Sirius lehce nervózní, potily se mu ruce a ťukáním nohy do země čekal, kdy se Laura vrátí.

 

„Tak jsem zpět, pane Blacku, udělala jsem vám čaj. Doufám, že jej pijete, protože bude součásti výkladu.“ přívětivě se na něj usmála.

„Jak víte, že jsem… Aha, už vím, můj obličej je přeci jen chtě, nechtě známý.“

„Známy? Jestli myslíte mediálně, tak to nemohu sloužit. Denního věštce neodebírám pomalu třicet let. Pokud nemáte jiné otázky, či námitky začala bych s výkladem a do toho čaje se nemusíte honit, sedlina bude sloužit pouze k doplnění v závěru, pokud bude třeba.“ následoval další milý úsměv.

„Dobře a co teď ode mne očekáváte?“

„Vůbec nic, až za chvíli, vždy vám řeknu.“ chvíli se na něj upřeně dívala, až mu to bylo nepříjemné. Po pár minutách se jí zalesklo v očích a z úst ji padala slova, téměř až melodicky.

 

 

"Jste v tom po krk, i když nevinně,"
informovala mě věštkyně.
řekla "Ať to pána neleká,
ale kdosi jede z daleka.
Vidím ženu, jak se blíží tmou.
Dlaně horké, hlavu ohnivou.
No a vám je zřejmě souzené
Stát se Strážcem toho plamene."

"Žertujete jaksi třeskutě.
Tady máte, já jdu na kutě,"
Řekl jsem jí, dávno odevzdán
Nevyhnutelnosti chladných rán.

 

„Baba bláznivá! „Kdoví jestli ji o mě Harry předem neřekl, mělo mi být jasné, to jeho citové vydírání tehdy! Ještě si to s ním vyřídím, a to si za rámeček nedá, pacholek jeden!“ celý zamračený se vrátil domů. Ještě chvíli pak seděl v kuchyni, usrkával ohnivou whisky a pomalu se viděl v lese, kam měl už za dva dny namířeno.


Než mě ale k ránu objal chlad,
Zkoušel jsem si do tmy malovat
Ženské tělo, lehce schoulené
Vedle Strážce svého plamene.
Než mě ale k ránu objal chlad,
Zkoušel jsem si do tmy malovat

 

Konečně měl ten týden, kdy musel pořád něco vyřizovat za sebou. Balil si posledních pár věcí a nemohl se dočkat, až bude ve své chatce, bloumat po okolí v psí podobě a užívat si klid lesa. K jeho radosti, byl červenec nadprůměrně teplý což mu umožňovalo spát v noci venku, ve své houpací síti. Miloval ta usínaní za zvuků cvrčků, probouzení doprovázená ptačím cvrlikáním a lechtáním prvními slunečními paprsky.


Jak mě svírá úsvit z ocele,
Nepozvána vchází neděle
A já dávám ruce za hlavu,
Plnou názvů měst a přístavů.
Žije v Čechách ? Nebo v zámoří ?
Odkud přijde? Kdy se rozhoří
Oheň, který vede ztracené ?
Ptám se právem Strážce plamene.

Vrabci, který hopsá po římse,
Zdá se, že už brzo zblázním se.
Proto na něj křiknu z plných plic:
"Kratochvíle z pouti a nic víc!"
Kdo by věřil, že se blíží tmou
Zrovna sem ta s hlavou ohnivou?
A že právě mně je souzené
Stát se Strážcem toho plamene?
než mě ale k ránu objal chlad,
Zkoušel jsem si do tmy...
...malovat

 

Proč nedokázal vypustit z hlavy, co mu ta pochybná ženština řekla? Proč?

 

Jednoho dne, bloumal jako pes po lese, když uslyšel křik a rány, nedalo mu to a rozhodl se, podívat se tím směrem.

 

„Už mě konečně nechej Marcusi! Nemiluji tě! Jsi sobecký, žárlivý a z toho vychází i tvá násilnickost! Běž pryč, ublížil jsi mi už dost. Proč jsi tu za mnou chodil, chtěla jsem se vzpamatovat z naší poslední hádky a ty mě pořád pronásleduješ!“ Sirael byla pomalu na pokraji sil, plakala a snažila se před ním ubránit pomocí kouzel i jinak, ale i když byla dobrá čarodějka, Marcus měl v afektu velkou převahu. V jednu chvíli, kdy už byla odzbrojená a Marcus jí pevně sevřel ruku, znenadání se objevil velký černý pes. Nejdříve jen vrčel, ale když po něm muž začal pálit kouzla, rozběhl se a skočil mu po ruce, ve které svíral hůlku. Muž ji upustil a bolestí vykřikl tak, až z koruny stromů uletěli polekaní ptáci. Pes se nenechal odradit ranami, které od zuřivého muže dostával a neustále se ho snažil odehnat. V jednu chvíli, se Marcus začal shánět po své hůlce, aby psa zneškodnil pomocí kouzel, už se k ní skláněl, když se odněkud objevily velké bílé zuby, které kus dřeva pevně stiskly, tenké dřevo jejich nápor nevydrželo a v půlce se přelomilo. Marcus se vzápětí chytil za hlavu, v očích se zračil děs, pes na něj vrčel více než předtím a pomalu se k němu blížil.

„No tak mi pomož Sirael! Nevidíš, že mě…“ zbytek věty už nedopověděl, utíkal přes les, jak jen to šlo. Pes ještě párkrát zaštěkal a s pohledem upřeným na Sirael se posadil. Ta chvíli nevěděla, co má dělat, teď se zdál, být naprosto krotký, ale trochu se ho bála. Nakonec se přeci jen odhodlala a přiblížila se k němu na vzdálenost ruky.

„Ty jsi, ale skvělý pejsek! Máš vůbec ponětí, jak si mi pomohl?“ osmělila se natolik, že ho začala škrábat za ušima.

„Škoda, že nemůžeš mluvit, strašně ráda bych se ti odvděčila!“ v okamžiku, kdy tuto větu dopověděla, pes se přeměnil v muže. Siral si z úleku až sedla, ale stále měla ruku, teď už na mužově, uchu.

 

„To škrábání mi bylo velice příjemné, takže kdybyste v tom ještě chvíli pokračovala, bude to vyřešeno. To druhé ucho, jste trochu zanedbala.“ vesele pozoroval, jak se mladá žena probírá ze šoku.

 

„Vy… ten pes… vy jste kouzelník?“ teď se Sirius už doslova smíchy dusil, Sirael se malounko začervenala.

„Promiňte mi to.“ ještě pořád se širokým úsměvem na tváři ji podával ruku.

„Jmenuji se Sirius Black.“ žena stála trochu bázlivě a nevypadala, že by ruku přijala.

„Nebojte se mě, já nekoušu. Teda, alespoň ne, v této podobě.“ tentokrát se rozesmála i Sirael a nabízenou ruku stiskla.

„Já jsem Sirael Carterová a moc vám děkuji za pomoc! Vůbec nevím, co bych si počala, kdybyste se neobjevil. Utekla jsem tu, před ním a doufala, že se během mé nepřítomnosti vyrovná s naším rozchodem a dá mi po návratu pokoj. Nikdy tu se mnou nejezdil, neměla jsem tušení, že ví, kde budu. Když se tu tak znenadání zjevil, zastihl mě nepřipravenou, takže ještě jednou vám moc děkuji! A kdybych pro vás mohla cokoliv udělat…“ tázavě na něj hleděla, přičemž Sirius lehce zvážněl.

 

„Pomohl jsem velice rád, nesnáším násilí a už vůbec ne na ženách! Kdyby se tady ještě objevil, pošlete pro mě svého patrona, bydlím kousek odtud v chatce. Jsem tu ve vteřině, kdyby bylo potřeba.“ rozloučili se a Sirael na něj ještě chvíli koukala, dokud se neztratil mezi stromy.

Sirius o Sirael ještě chvíli uvažoval během relaxace ve své houpací síti. Zaujala ho, i když netušil, proč. Byla mladá a krásná, tipoval ji kolem 27 let, ale už nebyl žádný kluk, kterého vyvede z míry hezké děvče. S myšlenkami na ni pomalu usínal.

 

 

"Jste v tom po krk, i když nevinně,"
informovala mě věštkyně.
řekla "Ať to pána neleká,
ale kdosi jede z daleka.
Vidím ženu, jak se blíží tmou.
Dlaně horké, hlavu ohnivou.
No a vám je zřejmě souzené
Stát se Strážcem toho plamene."

 

Sirius se probudil celý zamračený a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že zase není u věštkyně.

„Baba jedna, ještě mi i do snu vleze!“ trochu mrzutý se šel opláchnout, aby se z toho snu probral. Pomalu se stmívalo a on ten den ještě nic pořádného nejedl.

Jak si tak chystal jídlo na oheň, zahlédl v dálce postavu, která se blížila jeho směrem. Nachystal si hůlku tak, aby ji nebylo vidět, pro případ, že by šlo o mudlu a tiše, s přimhouřenýma očima vyčkával. Jakmile se postava přiblížila, Sirius se uvolnil a hůlku schoval, byla to Sirael, mířila přímo k němu a něco sebou nesla.

 

„Dobrý večer Siriusi, neruším? Jsem ráda, že se mi vás podařilo najít, už chvíli jsem bloudila v okolí a pomalu se vzdávala úspěchu, když jsem zahlédla světlo. Chtěla jsem vám nějak poděkovat, tak jsem si řekla, že bych mohla udělat alespoň večeři. Znám muže, když si mají vařit sami.“ široký úsměv, který se ji rozprostřel po tváři, Siriuse rozhodně nenechal chladného. Trochu nesměle se pousmál a nabídl ji židli, kterou v okamžení vyčaroval.

„Mě nerušíte, ale neměla jste si dělat zbytečnou práci. Nechci, abyste si myslela, že mi něco dlužíte, byla to samozřejmost!“ Sirael se znovu usmála tím omamným úsměvem.

„Tak to můžeme pojmout jako sousedské seznámení, když už přebýváme kousek od sebe. Samozřejmě jestli je vám má přítomnost nepříjemná nebo jste už jedl, nechci vám nic nutit.“ tázavě na něj hleděla a čekala na odpověď.

„Ale to ne! Tedy, rozhodně mi není vaše přítomnost nepříjemná a popravdě, jsem se chystal právě dělat večeři.“

„Výborně, tak já tedy prostřu.“ další úsměv.

 

,Sakra Siriusi, co to s tebou to děvče provádí?! Přeci tě tak lehce nezblbne?,

 

Čas, který spolu strávili, utíkal jako voda a oba se náramně dobře bavili. Sirius se už dlouho necítil tak dobře a uvolněně, jako dnes. Od smrti Maggi to nebyl ten starý dobrý Sirius, ona ho tenkráte vytáhla z depresí, ve kterých byl a po jejím odchodu, se to navrátilo do starých kolejí.

Sirael se právě dobře bavila nad historkou, co Sirius vyprávěl, ten její smích byl tak sladký, že mu to úplně zatemnilo myšlení a znenadání ji jemně políbil. Jako by se pro něj právě vše rozplynulo, vznášel se ve výšinách, ale po tomto slastném okamžiku následoval velice rychlý a tvrdý pád zpět na zem. Dostal takovou facku, až měl pocit, že hvězdy co byly na nebi, se minimálně zdvojnásobily.

„Co si to dovolujete?! Typický chlap, jen využít příležitosti!“ nahněvaná a vylekaná zároveň se rychlosti blesku zvedla a skoro až utíkala pryč.

Sirius po tom políčku nehybně seděl a přemýšlel, co to vlastně udělal a zároveň co mu bylo uděláno. Nechápal, jak mohl tak zkratovitě jednat. Té facce se vůbec nedivil, taky viděl v její tváři úlek a jakpak by taky ne, vždyť s ním byla sama v lese, byla tma a on ji z ničeho nic políbil. Usmyslel si, že hned zítra ji vyhledá a omluví se.

 

Celou noc spal velmi neklidně a neustále se mu opakovaly ve snu, slova věštkyně,

 

"Jste v tom po krk, i když nevinně,"
informovala mě věštkyně.
řekla "Ať to pána neleká,
ale kdosi jede z daleka.
Vidím ženu, jak se blíží tmou.
Dlaně horké, hlavu ohnivou.
No a vám je zřejmě souzené
Stát se Strážcem toho plamene."

 

zas a znovu, dokud se ráno neprobudil. I když byl před spaním odhodlaný vyhledat a omluvit se Sirael, nějak ho přešla odvaha.

Sirael od chvíle, kdy dorazila udýchaná do své chatky, si v hlavě začala celou situaci odvíjet znovu a znovu. Bylo ji jasné, že zareagovala příliš ukvapeně, vždyť se zase nic tak vážného nestalo. Byl to jen malý a něžný polibek, teď když nad tím tak uvažovala, uvědomila si, že se jí velice líbil. Byl úplně jiný, než ty co dostávala od Marcuse, ten ji vždy líbal, jaksi zuřivě, charakterizovalo to jeho povahu. Chtěla se mu za tu facku omluvit, ale nevěděla jak, cítila se trapně, připadala si jako nějaká hysterka.

 

Od oné události už uběhly tři dny, věci se však nepohly žádným směrem. Sirius se nejlépe cítil na svých procházkách, jednou se procházel ve své psí podobě a jindy zase v té civilní. Čtvrtého dne, se zatoulal do míst, ve kterých byl poprvé, nijak zvlášť mu to nevadilo. Schylovalo se pomalu k večeru, když se nevědomky dostal k houfu hladových a rozzuřený vlků. Mohlo jich být kolem desíti, Sirius se chtěl nepozorovaně ztratit, když si ho všimli a rychlostí blesku jej oklopili, nestačil se ani proměnit a odehnat je pomocí kouzla. Nacházel se v bezvýchodné situaci, nezbývalo než jejich přicházející útok opětovat. Zprvu se snažil ještě pomalu couvat, ale vlci se kolem něj stahovali do těsného kruhu a po chvíli už nebylo nejmenšího úniku. Během vteřiny došlo k boji, Sirius se snažil bojovat ze všech sil, ale byl ve velkém oslabení, vlci na něj skákali jeden po druhém, okolím se mísili zuřivé zvuky a zoufalý štěkot prokládaný vytím. Sirius prožíval své poslední chvíle v životě, jeho hrdost a pud sebezáchovy mu však nedovolovaly v boji oslabit, natož rezignovat. Posledním útokem jej však dostali k zemi, byl na pokraji sil, neschopen pohybu už jen ležel a čekal na svůj definitivní konec, když se odněkud objevilo oslepující světlo, v té tmě působilo mnohem silněji, než skutečně bylo, vlci byli tou záři oslepení a ustoupili od své objeti. Záře v jednom okamžiku pohasla a v tom druhém ji vystřídala jiná, jen dočasná, doprovázená silným zvukem, která směřovala mezi stále postávající a nejisté vlky, ti se najednou rozletěli do vzduchu. Po tomto zákroku se rozutíkali všemi možnými směry, až je nebylo slyšet ani vzdáleně. V tu samou chvíli, kdy se rozutíkali, z úkrytu zpoza stromů vykročila štíhlá postava a rychlým krokem přistoupila k ležícímu muži, Sirius se během posledního útoku přeměnil a jen matně zaznamenal, že se k němu tmou blíží žena, jejíž rysy mu byly dobře známy.

Sirael k němu poklekla a v rychlosti se snažila provést základní analýzu jeho stavu. Tep byl velice slabý stejně jako jeho dech, na nic nečekala a přemístila se s ním do své chaty, kde se ji podařilo dopravit ho levitačním kouzlem až na její postel. Okamžitě začala shánět veškeré potřebné lektvary, v tomto ohledu byla pečlivá, jako vystudovaná léčitelka nenechávala nic na náhodě a základní lektvary si sebou vždy vozila. Jako první do něj dostala posilňující a dokrvující lektvar, s rukou na jeho krčí tepně, pak sledovala stav tepu. Po chvíli, která se jí zdála pomalu jako věčnost, si lehce úlevně vydechla, tep pomalu a nepatrně sílel. Okamžitě se začala shánět po hojivých mastech pro ošetření tržných ran, kterými bylo poseté celé jeho tělo. Byl ušpiněný a tak, z něj začala trochu nervózně sundávat jeho potrhané šaty, aby jej mohla před namazání mastí očistit. I během nervozity a napjaté situace si nemohla nevšimnout, jeho pěkného vypracovaného těla. S chvějícíma rukama jej domyla a postupně začala aplikovat mast. Potřela všechna místa, kde bylo třeba a zbytek menších ran zacelila pomocí kouzla. Ještě do něj vpravila lektvar proti bolesti a otírala mu jeho stále rosící se čelo.

Bylo hluboko po půlnoci, když ji ze spaní probudily nějaké zvuky, Sirius něco mluvil se sna a trochu se zmítal. Sirael si v duchu nejdříve vynadala, že mu zapomněla dát bezesný lektvar, když se zaposlouchala do jeho slov: „Já jsem… nechtěl jsem… vylekat tě…“ nic dalšího už neřekl a tak mu Sirael došla pro lektvar.

 

Uplynuly dva dny, kdy se o něj neustále starala, ošetřovala rány, utírala čelo a vařila nové lektvary. Večer druhého dne, usnula s rukou na jeho čele, Sirius se začal pomalu probírat, vyčerpaný žíznivý a hladový, ale jakmile ji spatřil, na tyto pocity rázem zapomněl. Hleděl do její ustarané, unavené tváře a nemohl pochopit, jak to mohl přežít, stala se jeho strážným andělem. Byla krásná, její hedvábné a oslnivě rudé vlasy ji lemovaly tvář, i ve stavu, ve kterém se nacházel, měl chuť políbit ty plné pěkně tvarované rty, ještě teď na těch svých cítil chuť jejích. Sirael se najednou probudila a krátkou chvíli si hleděli do očí, ty její byly tmavě hnědé, hluboké, upřímné a teď se v nich zobrazovala nekonečná starost, až po chvíli si uvědomila, kde spočívá její ruka a dala ji pryč.

 

„Jak se cítíš? Bolí tě něco?“

„Cítím se trochu rozlámaný, jako by mě pokousalo stádo vlků.“ Sirius se snažil celou situaci odlehčit trochou humoru. Lidé, kteří jej znali, by řekli, že je mu to podobné, a tak jako u nich, ani u Sirael se to v tuto chvíli nesešlo s přílišným pochopením.

„Siriusi, teď není chvíle na lehkovážnost, potřebuji vědět, jak se cítíš, abych mohla začít s hloubkovým léčením.“ Sirius na základě jejího pohledu zvážněl.

„Bolí mě celé tělo, jsem unavený, slabý a řekl bych, že i hladový, nic neobvyklého vzhledem k situaci nepociťuji.“ jakmile ji popsal všechny své pocity, začala jednat. Jako poslední mu donesla kuřecí polévku a trvala na tom, že ho bude krmit. Chystala se odnést nádobí, když ji Sirius chytil za ruku.

„Sirael, počkej prosím! Já… nechtěl jsem tě tenkrát urazit, vystrašit ani nic jiného… nevím, co se to se mnou stalo. Nechtěl jsem ti ublížit, jak sis mohla třeba myslet.“ Sirius s napětím čekal na její vyjádření a stále ji držel za ruku.

„I já jsem se pak chtěla omluvit, zareagovala jsem příliš unáhleně, trošku jsem se vylekala, ale stačilo si promluvit a nejednat hned tak zbrkle.“ oči ji mezitím trochu poklesly a zavadily o Siriusovu ruku, kterou jemně svíral tu její, okamžitě ji pustil.

Než se Sirael vrátila, Sirius se chystal vstát z postele, hned k němu přistoupila.

 

„Co potřebuješ? Lež já ti vše podám, nesmíš se namáhat, tvé rány ještě nejsou zcela zacelené!“

„Já jsem chtěl odejít, zabírám tu místo už dva dny a ty se ani nemůžeš vyspat, půjdu k sobě, ať nepřekážím.“ Sirael se zatvářila nevěřícně a velice přísně.

„Nikam nejdeš, tady budeš! Zbláznil ses?! Jsi příliš vyčerpaný a zraněný, abys mohl vůbec jen vstát, natož odejít nebo se přemístit. Koukej si zpátky lehnout.“ pod přísným výrazem, se Sirius téměř zmenšil, poslechl a hodil na ní omluvný štěněčí výraz. Sirael v duchu uvažovala, jestli ten psí pohled získal na základě přeměny v psa nebo se začal do této podoby přeměňovat právě díky tomu pohledu, jedno však věděla jistě, nešlo se na něho dlouho zlobit.

Trvala na tom, že zůstane přinejmenším další dva dny. Během této doby, si spolu hodně povídali, o všem a o ničem, Sirius měl zakrátko pocit, že jí zná lépe, než sám sebe. Její smích mu zněl, jako milostná árie, v jednom okamžiku pocítil onu známou touhu políbit jí a osvěžit si chuť jejích rtů, cítit je opět na těch svých. Tentokrát se však udržel, nechtěl znovu pokazit ty hezké chvíle. Sirael sama v tu chvíli netoužila po ničem jiném, a tak raději vstala a šla pro vodu.

Sirius nakonec zůstal celý týden, bylo mu s ní nekonečně dobře, ale zároveň měl výčitky, celou dobu se krčila na nějakém rozkládacím křesle a nechtěla ani slyšet o tom, že by se do něj poskládal on.

V den odchodu se rozhodl, že ji pozve na večeři, připadal si v tu chvíli jako prvňáček, který jde nervózní prvního dne do školy.

 

„Sirael, já bych tě velice rád… pozval na večeři, celu dobu jsi o mě pečovala a já bych ti chtěl tu péči nějak oplatit. Přišla bys třeba zítra?“ zatím co Sirael byla trošku překvapená, Sirius s napětím čekal, jak se vyjádří.

„Velice ráda přijdu! A ty umíš vařit?“ Siriusovi se ulevilo a zároveň se zatvářil na oko uraženě.

 „Samozřejmě, že ano, já jsem všestranný chlapec.“ oba se s chutí zasmáli.

 

 

Sirius si na přípravě večeře dal velmi záležet, byl stále trochu zesláblý, ale v nejmenším mu to nevadilo a celé dopoledne pobíhal kolem vaření, a i když mu to kouzla všechno usnadnily, cítil potřebu si na chvíli odpočinout.

Odpoledne utíkalo velice rychle a Sirius na sobě cítil narůstající nervozitu, neustále kontroloval, zda je všechno tak jak mám být, jestli je správně upraven a nakonec šel připravit místo konání večeře. V tomto ohledu dostal momentální nápad, který se mu jevil jako vynikající, rozhodl se pro uspořádání večeře venku, vytvořit si takový piknik, chtěl tomu dodat romantického ducha, svíčky v kombinaci s hvězdami nad hlavou.

 

 

Sirael byla z dnešního setkání příjemně nervózní, snažila se upravit, jak nejlépe zvládla, při tom co u sebe v horách měla. Protože nechtěla přijít s prázdnýma rukama, upekla koláč s borůvkami, co nasbírala v lese.

 

Sirius už měl vše připravené a netrpělivě čekal, kdy nastane osmnáctá hodina a on opět spatří dívku, která ho tak učarovala. Měl pocit, že se snad nedočká, když mu někdo lehce položil ruku na rameno, lehce sebou trhnul, ale po tváři se mu rozprostřel široký úsměv.

 

„Promiň, vylekala jsem tě? Já nerada.“ Sirael se zatvářila malounko provinile.

„Ty mě nemůžeš vylekat, a když, je to příjemné leknutí.“ Sirius se snažil být šarmantní a vtipný, ale musel uznat, že se mu to ani v nejmenším nedaří.

Zprvu mezi nimi vládlo rozpačité ticho, pak se jim však při skleničce skřítčího vína jazyk malounko rozvázal. Sirius už tolikrát v ten večer zatoužil Sirael políbit, že by na to prsty na rukou nestačily. Ani Sirael na tom nebyla jinak, ale byla příliš ostýchavá, aby ten krok vykonala sama, ještě nikdy nepolíbila muže sama od sebe, první, měla obavy, že po tom jak se zachovala posledně, už se Sirius nikdy nerozhoupe, pokud o ni vůbec ještě pořád stojí. Při tomto pomyšlení trochu posmutněla. Sirius si v tomto okamžiku ničeho nevšimnul, protože se chystal dolít víno, zrovna ve chvíli, kdy chtěla Sirael dopít poslední malinký doušek, který ve skleničce přetrvával. Jejich ruce se setkali, Sirius dal tu svou hned pryč.

 

„Omlouvám se, chtěl jsem jen dolít víno a nevšiml jsem si.“

„Nic se nestalo Siriusi, já… no, víš… dneska… dneska bych ti nedala facku…“ po tomto prohlášení, měla pocit, že kdyby chtěl někdo něco usmažit, její tvář je právě rozpálená na dostatečnou teplotu a děkovala, že se zešeřilo a nebylo vidět, jak strašně musela být rudá. Sirius chvíli nečinně seděl a snažil se pochopit význam jejích slov až do konečného důsledku, v momentě kdy vše seplo jak mělo, naklonil se k ní a políbil. Polibek se dal charakterizovat jako něžný, přitom vášnivý, byl protkán touhami, tak jako okolní vzduch. Sirael se zachvěla, ale s  teplotou to nemělo vůbec nic společného, noc byla teplá.

V Siriusovi narůstalo vzrušení s každým okamžikem, to se promítalo do naléhavosti, s jakou zvyšoval intenzitu laskání jejich rtů. Jemně ji položil na zem a cítil jak ji buší srdce, i to jeho bilo jak na poplach. Chuť jejích rtů byla ještě lahodnější než tenkrát a už jenom ta jejich plnost ho přiváděla pomalu k šílenosti. Jakmile mu Sirael zajela rukou pod tričko a on ucítil její dotyk na svém těle, zbavil se zbylých obav a začal z ní pomalu sundávat jednotlivé kusy oblečení. Jakou výhodou bylo teplé letní počasí. Její tiché vzdechy, které následovaly, když cestoval rukama a rty po jejím nahém bříšku, zvyšovaly rozkoš, kterou sám cítil. Sirael ho donutila vrátit se k jejím rtům, chtěla ho zbavit oblečení, které na sobě ještě sám měl. Jakmile z něj sundala tričko, rukama začala laskat jeho nahou pokožku. V měsíčním světle toho nebylo příliš vidět, ale ten pocit z doteku, který ji jeho tělo nabízelo, ty jemné chloupky směřující až do intimních partií, vzrušení v ní narůstalo neskutečnou rychlostí. Ještě nikdy netoužila po muži jako právě v tuto chvíli, chtěla být jeho, sdílet s ním jedno tělo a jednu duši.

 

Ve chvíli kdy do posvátné noci pronesla chraplavým hlasem, plným nekonečného vzrušení: „Siriusi…“ došlo k naplnění jejich lásky, tužeb a chtíče, který je oba opanoval.

 

Oba leželi v těsné vzdálenosti svých těl a spokojeně oddychovali, Siriuse v tom posvátném tichu něco napadlo.

 

„Sirael, šla bys za kmotru dceři mého přítele?“ Ta bez váhání přikývla…

 

Konec

 

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Hezké

Mája,12. 10. 2011 9:46

Pěkná, něžná, romantická povídka. Severus x Sirius nezklamali, hoši nikdy nedostanou rozum. Štěněčí pohled mě pobavil, zvláště pak spekulace, jestli byl zvěromág kvůli tomu pohledu, nebo ten pohled vyplýval z jeho podoby. :-D

jejoo

lucka,15. 1. 2009 19:02

hele sevy z tohohle si mohla spravit rovnou poviedku ..:))) uzasne konecne neco so siriem ...moja naj postava..:)))))

moc děkuji

sevy,5. 11. 2008 8:43

za hezké komentíky... a kdyby někdo neznal písničku, přičemž se zalíbil text... tady: http://cz.youtube.com/watch?v=pkcHQ7u5_ZE je klip :o)

Ahoj

Monča,29. 10. 2008 0:08

ja ti dávam komentík 1.x....
A hneď Ťa idem chváliť.... bolo to jemné, milé. Ten psí pohľad sa páčil aj mne...teda "štenecí" :D
A tie dve posledné vety nemali chybu :)

Ups

Lachesis,27. 10. 2008 9:38

ja som ti včera zabudla dať komentík, prepáááááááč moja. Ako som ti prízvukovala už niekoĺko krát, je to veľmi pekné, skvele zladené podľa pesničky. To by tak rozhodne nebolo, keby som si tu pesničku vybrala ja, ako si pôvodne chcela

Jéjky,

Efka,27. 10. 2008 4:01

ešte nikdy som nebola pri komentoch prvá.
Krásna jednorazovka. Citlivá, nežná... To sa mi páči.
V úvode som sa perfektne pobavila na slovnej výmene medzi tými nevystatými chlapmi a potom aj Minervou.
Scénka "štěněcí výraz" - tá bolo skvelá!!! Ešte teraz sa z toho uchechtávam.